Pokud někdy vyrazíte do Paříže a náhodou se dostanete do 10.obvodu na Boulevard de Magenta, zastavte své kroky před domem číslo 66, neboť tam se psal kus historie BDSM tvorby.
Ve 20. a 30. letech 20.století zde totiž sídlilo nakladatelství pro „náročné pány“, kteří vyhledávali literaturu zaměřenou na výprasky, dominanci a mučení. Nakladatelství zahájilo činnost v roce 1922 ve spolupráci s tehdy již zkušeným vydavatelem Paulem Brenetem. Ten vytvořil sbírku, či lépe řečeno katalog, s více jak 250 tituly, jež se zaměřovaly na erotické romány, sexuální výchovu, ale také na sport či okultní vědy. Avšak největší součástí tohoto katalogu byla sbírka umění „sadisme et flagellation“, tedy zaměření na sadismus a nahotu. Osobně mám však raději onen francouzský výraz než český překlad. Zní to tak nějak lépe.
Ačkoliv publikovaná vyprávění mají téměř nulovou uměleckou hodnotu a dá se říci, že jsou až nudná a navzájem si velice podobná, přesto jsou určitým způsobem zásadní. A tím zásadním jsou kresby, které takové vyprávění doprovázely. Autoři kreseb a vyprávění vystupovali většinou pod sugestivními jmény jako například Desiré van Rowel nebo Aimé van Rod. U většiny takových autorů je identita neznámá a dnes už nedohledatelná, avšak právě u výše zmíněných je spojitost na zajímavé umělecké jméno. Tou osobou je a sci-fi spisovatel Maurice Renard, který si tímto doplňoval své příjmy, neboť za jeho života nebyly jeho knihy doceněné a uznávané.
Velikou zvláštností je, že nakladatelství nebylo nikdy cílem úřední moci a ani nebylo cílem zvůle policejních orgánů. Jeho činnost ukončila až 2.světová válka, konkrétně napadení Francie.
Důvodem, proč se úřední moc tomuto nakladatelství vyhýbala, bylo jeho balancování na hraně společenské přijatelnosti a současně nemožnosti, aby bylo obviněno z pornografie. Ve své době totiž bylo zobrazení nahého zadku či odhalených ňader docela přijatelné, stejně tak zobrazení ponižování či mučení, avšak naprosto nepřijatelné bylo jakékoliv zobrazení sexuálního aktu nebo genitálií (bez ohledu na pohlaví) . Nakladatelství totiž nikdy ve svých dílech nezobrazovalo cokoliv, co mohlo být považováno za pornografii.
Prakticky celá historie nakladatelství je spojena ještě s jedním jménem. A to Carlo Charléno. A zde nastupuje veliký paradox. Ačkoliv tento umělec vtrhl na scénu přibližně v roce 1931, nevíme o něm prakticky nic. Nevíme, kdo to byl, jestli to byl jeden člověk, či jestli pseudonym neskrýval více umělců. A nejspíše se to už nikdy nedozvíme. Historik animovaných filmů Philippe Benoist identifikoval Carlovy práce v rámci několika neerotických karikatur, vzniklých před rokem 1930 v rámci satirického časopisu L´Humor a dokonce zjistil, že umělec se stejným jménem, pardon, pseudonymem vystavoval v Salon des Humoristes v letech 1912 a 1914 , takže dávno předtím, než začal přispívat do erotických tiskovin.
Ať už tedy Carlo Charléno byl kdokoliv, jedna věc se mu upřít nedá, a to obchodní duch. V letech 1931 až 1936, kdy vyšlo poslední dílo s jeho kresbami, dokázal vytvořit více jak 300 kreseb pro více jak 30 titulů své doby, a tím si notně naplnit kapsu, neboť právě v tomto období byl ve Francii „hlad“ po sadistických dílech a poptávka se zdála být bezedně nekonečná. Zajímavé že ano? Ale tomuto „hladu“ a jeho důvodu se snad budu věnovat v některém příštím článku.
Z hlediska pojetí erotického umění dnešní doby je těžké pochopit přitažlivost Carlových kreseb, které znázorňovaly bezcharakterních ženy, které měly neuvěřitelně malé nohy, extrémně vysoké podpatky, neuvěřitelně úzký pas a vždy zaujímaly naprosto nemožné pózy. Jednalo se o styl ztvárnění, který nemá nic společného s reálným světem intimity či BDSM. Co tedy bylo na Carlových kresbách tak fascinující?
Těch aspektů je více. Například vynalézavost jeho naprosto nemožných mučících nástrojů, či grotesknost jeho „výcvikových režimů“, avšak každopádně tím nejvíce zajímavým byla šíře jeho zvrácené představivosti, která nemá obdoby u žádného moderního kreslíře. Neboť Carlovo pojetí zvrácenosti nepůsobí prvoplánově. Až při bližším zamyšlení nad obrázkem uvidíme tu děsivou hloubku a uvědomíme si, kam vše směřuje.
A pokud máte cit pro kresbu, jistě vás do očí uhodí ještě jedna věc. Naprostá grafická naivita. Práce s linkou je hrubá, pozadí stěží útržkovitá a tváře postrádají výraz. Ve své podstatě působí všechny kresby tak nějak šablonovitě. A přes toto všechno jsou jeho díla dodnes sběrateli ceněna.
Bohužel publikace Librairie Artistique et Édition Parisienne Réunies vycházely na nekvalitním papíře a i jejich vazba byla laciná. Z tohoto důvodu a také proto, že tyto romány ničili nacisté či se staly obětí v rámci likvidace v 50. let 20.století při boji proti pornografii, a mnoha dalších smutných událostí, se nám příliš těchto „knih“ nezachovalo. Ale i tak se nechají v rámci raritních knihkupectví či aukcí najít. A jejich cena nebývá zase až tak vysoká, aby jste si ji nemohli dovolit. Tedy pokud chcete. A pokud nechcete, tak se můžete podívat alespoň do galerie, kde jsem pro vás pár těchto kreseb zveřejnil.
A to je vše. Snad vás dnešní článek zaujal.
Zpracoval váš admin Ferculi