Nedávno jsem uvažoval nad tím, co všechno už mi život přinesl a nutno říci, že je toho dost a to jak toho krásného tak i toho nepříjemného. Ale asi nejvíce toho humorného a tak mi to nedalo a řekl jsem si, že pár těch zábavných zážitků sepíši. Tak snad Vám zvednou náladu a přinesou trochu pobavení.
Příběh 1. Žužu
Hezkých pár roků jsem jezdil jako obchoďák s různými produkty a jak to tak bývá, když k některým lidem jezdíte často a pravidelně, tak nějak se seznámíte a stanete se takovým tím „strýčkem“. A tak jsem jezdil i k jedné paní, která měla malého klučinu. Sedím s paní u stolu a vybíráme z katalogu vhodné produkty, když tu náhle se vedle mne objevil její asi 5 letý syn a říká: „Strejdo dáš si žužu? Nu, jak každý ví, malé děti mají radost, když Vám můžou něco dát a tak jsem i já souhlasil, že si žužu dám. Maminka chlapce odehnala, ať neobtěžuje, ale že to žužu mi dát může a dál koukala do katalogu. Chlapeček se vrátil asi za 10 minut a cosi kutil na zemi. Náhle se mi před obličejem vynořilo asi 60 cm dlouhé, zářivě růžové gumové pánské přirození a malý chlapeček mi říká: „Na strejdo, dej si žužu, já si dám to menší, zelené“. Lehce jsem se otočil na jeho maminku a zjistil jsem, že existuje ještě víc bílá barva, než je sněhově bílá. A také, že se někdo může na 15 minut zaseknout a nebýt schopen slova. A já? Nu, vzal jsem to s humorem a žužu si nedal. Ale poučil se z toho. A dnes všem co mají malé děti říkám. Jestli si myslíte, že své věci máte dobře schované, tak se velice, ale velice mýlíte 🙂
Příběh 2. Potápěč
Z dřívějších dob mé obchodní praxe pochází ještě jedna historka. Jedna ze zákaznic podnikala na mateřské z domova a tak jsem všechny výrobky vozil přímo k ní domů. Jednou jsem takto opět čekal až si paní vše zkontroluje, popíjel kávu a přemýšlel nad další cestou. Z toku mých myšlenek mne vytrhl dětský hlas. „Strejdo já jsem přišel na to, čím chtěla být maminka než začala podnikat“. Usmál jsem se:“ Opravdu jsi na to přišel? A čím chtěla maminka být?“. Vítězný úsměv na tváři děcka mne měl upozornit, že se ptám na něco, nač bych se nejspíše ptát neměl: „No strejdo, mamka chtěla být potápěč“. Podivil jsem se:“ Potápěč? Prosím tě, jak tě to napadlo?“. „No strejdo, mamka má doma takový černý lesklý oblečení jako mají potápěči a vždycky večer, když je taťka doma, tak si jej obleče a jde za taťkou a já pak slyším jak mamka volá „Hloubš! Hloubš! Takže mamka chtěla být potápěč to je přeci jasné“. Děcko se se vítězně smálo své logice. A já? No já se snažil ze všech sil udržet vhodné vychování a kamennou tvář, když se ve dveřích objevila paní a říká.“ Tak tahle je poslední tento týden, další objednávku až za 14 dnů protože jedeme k moři.“ Strašně mne svrběla na jazyku otázka:“ A budete se tam potápět?“ Ale jsem profesionál a tak jsem jen slušně poděkoval za zaplacení a zmizel na další cestu.
Příběh 3. Primář
Jak se říká. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a tak jsem se jednou ocitl na dlouho dobu v nemocnici a protože jsem tam trávil hezkých pár měsíců a navíc jsem byl ta nejhorší možná verze pacienta. Tedy pacient chodící na povzbuzujících lékách z dlouhým účinkem (ano správně taková tryskomyš), tak jsem za pár týdnů znal celý areál a také hodně personálu. A asi nejčastěji jsem chodil na večerní procházky k příjmu. Tam byla docela pohoda :-). Jednou v nočních hodinách (ano opravdu jsem mohl po špitálu lítat až do 11 večer 🙂 se s hlasitou sirénou přiřítila sanitka. Můj známý, se kterým jsem si tam povídal vyletěl jako střela a já věděl, že je čas se vrátit. To víte, akutní příjem je akutní příjem. Ale něco v koutku duše mi říkalo:“ Počkej a nechoď“ a tak jsem nešel. Ze sanitky vytáhli na nosítkách chlapíka, ležel na břiše, ve tváři utrápený výraz. Záchranáři proletěli kolem mne bleskovou rychlostí a rovnou na příjem. Docela mne zaujalo co se děje a tak jsem schovaný u rohu vyčkával co bude dál. Náhled z příjmu vyletěl tu noc sloužící primář, celý rudý v obličeji a po tváři mu tekly proudy slz. Dusil smích co to jen šlo a rychlostí olympijského sprintera běžel kamsi za dveře. Poté vykoukla hlava známého a říká:“ No ty vole, to neuvěříš. Teď sem dovezli chlapa. V prdeli má zaraženou mrkev užším koncem na před a ten debil tvrdil primáři, že jí spolknul“ A tehdy i já si dal rychlý odchod, neb není slušné dostat záchvat smíchu v doslechu dotyčného zelináře 🙂
Snad Vám den zpříjemnil a pobavil Váš Ferculi.